Příspěvek
Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien
Milady Horákové 108, 160 00 Praha 6, Tel.: 02-24317714, Fax: 02-24321431
Prezident Ing. Hans Korbel,
Kontakt: BGZ Troppau, Tel./Fax: 0653-219494 Mobil: 0602-777 87,
E-mail: bohemia.troppau@iol.cz
Současné postavení německé národní menšiny v ČR.
Ing. Hans D. Korbel
K německé národní menšině se při posledním sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo více než 48 tisíc lidí. Číselně vyjádřeno je to skutečně jenom půl procenta obyvatel tohoto státu. I tak se však tímto počtem stala třetí nesilnější menšinou. A i z toho důvodu si jistě zaslouží, aby o ní bylo hovořeno.
Mám-li pak hovořit o současném postavení německé menšiny u nás. A mám-li být také řádně pochopen, musím začít krátkým historickým přehledem. Už také proto, že u mnohých, zejména těch mladších, není neobvyklý názor, že Němci přišli do našeho státu spolu s německým vojskem v roce 1938, respektive 1939. Že této názor opravdu není zcela ojedinělý je ověřeno soukromým průzkumem provedeným v dříve převážně německy obydlené oblasti ve Slezsku. Jenomže Němci byli na naše území povoláni jeho vládci již na konci 12. a na počátku 13. Století. Byli povolání k tomu, aby osídlili oblasti, které v té době byly porostlé hustými lesy, a byly proto neosídlené. A také proto, aby do země přinesli řemesla, která se nás ještě nerozvíjela. Dá se tedy říci, že přišli do země dobrovolně, v žádném případě však ale ne násilím, nýbrž byli do země povoláni. Do, že byli povolání do míst původně porostlé lesy ovlivnilo i jejich rozmístění na území našeho státu. Byli usídlení většinou v oblastech příhraničních hor.
Během staletí se pak německá komunita rozrostla natolik, že při vzniku samostatného Československa žilo na jeho území na 3,5 milionu Němců, z nich asi jedna desetina na Slovensku.
Po skončení války se nová československá vláda rozhodla problém německé menšiny vyřešit jednou pro vždy, jak prohlásil 9. Května 1945 tehdejší ministr zahraničí. Výsledkem tohoto řešení bylo, že na území Československa zůstalo je asi 300 tisíc Němců. I těm však byla upřena základní lidská práva, byli zbaveni státního občanství, byl jim konfiskován veškerý majetek, byli umístění do internačních a pracovních táborů, kde pracovali bez jakékoliv odměny a navíc jim tato doba nebyla zahrnuta do nároku na důchod. Po propuštění z táborů, pokud pracovali za mzdu, bylo jim ze mzdy sráženo 15 až 20 procent do fondu obnovy republiky.Dětem bylo upřeno právo na vzdělání s odůvodněním, že v tomto státě pro Němce školy nejsou a nikdy nebudou. Ale to nejhorší pro ně bylo, že jim bylo zakázáno používat mateřský jazyk. A to nejen na veřejnosti. Německy nesměli hovořit ani doma. O tom, že se nesměli shromažďovat, že se za podezřelou považovala každá rodinná návštěva, jistě netřeba hovořit. Co však je nutné dodat, je to, že všichni Němci, kteří směli v této zemi zůstat, museli prokázat, že buď byli aktivně zapojeni do protinacistického odboje, anebo se alespoň nijak proti českému národu neprovinili. Prokázat to však nebylo nijak lehké. Nacisté byli dosti důkladní v ničeni dokumentů a Němci, osoby bez státní příslušnosti, nebyli jako svědci uznáváni.
Je jistě pochopitelně, že taková perzekuce německého obyvatelstva. Postupně byly rušeny internační a pracovní tábory pro Němce, a v roce 1952, kdy byly zrušeny poslední tábory, bylo Němcům žijícím v Československu zákonem vráceno i československé občanství. I nadále však jim nebyl umožňován přístup ke všem povoláním a pochopitelně přístup k vyššímu vzdělání.
K uvolnění dochází až v roce 1968, kdy taky dochází k založení první poválečné organizace Němců. Kulturního sdružení občanů německé národnosti. Následuje však období normalizace, kdy opět jsou Němci považování za potenciální nebezpečí pro stát. Již založenou organizace však není možné zrušit, je však možné její činnost podstatně omezit, a hlavně nepovolit její rozmach. Výsledkem je, že tato organizace nesměla svou činnost vyvíjet na celém území státu, a že např. na Celé Moravě a ve Slezsku tak existovala jediná její místní skupina v Brně.
Teprve po listopadu 1989 se může německá menšina v tomto státě skutečně volně sdružovat. Vznikají tak mnohé organizace sdružující příslušníky německé menšiny. Těch působí dnes celkem, včetně kulturního sdružení, 23 s celkem asi 8 tisíci členy. Na základě smlouvy a dobrém sousedství z roku 1992 vznikají za finanční podpory Spolkové republiky Německa střediska setkávání, dnes jich působí 13. Německá menšina je podporována finančně i ze strany našeho státu. Získáváme pravidelnou podporu na vydávání národnostního tisku a získáváme, i když ne velikou, podporu na rozvoj národnostní kultury. Dalo by se tedy říci, všechno je v pořádku, co by chtěli více. Je zde však jedna citlivá oblast, která z nás, příslušníků německé menšiny, činí občany nižší kategorie. Oblast majetkového vyrovnání a oblast odškodnění.
Řekl jsem, že v poválečném období byl Němcům konfiskován jejich majetek, a že ti z Němců, kteří směli na území našeho státu zůstat, museli prokázat svoji loajálnost k českému národu. Nejpozději v roce 1952 se pak znovu stali občany našeho státu. Přesto byli jako národnostní skupina vyloučení ze zákona o restitucích. V něm se totiž jako rozhodné datum pro nárok na navráceni majetku stanoví 25.2.1948. A Němcům byl majetek konfiskován podle zákonné předlohy, která vstoupila v platnost před tímto datem. Navrácení majetku je pak odpíráno i v případech, kdy k jeho skutečné konfiskace z různých důvodů došlo po tomto datu s odvolání na zákonnou předlohu účinnou před tímto datem. Podle nálezu Ústavního soudu z 8.3.1992 sice Dekret prezidenta republiky, na základě kterého byla konfiskace majetku Němcům prováděna, a v jehož úvodu se uvádí, že řeší konfiskaci majetku "Němců, Maďarů, jakož i kolaborantů a zrádců", není namířen proti národnostní skupině, ale pouze proti těm, kteří se dopustili nepravostí vůči českému národu. A každý se může domáhat svého práva soudní cestou. A je také skutečně několik rozhodnutí Ústavního soudu, na základě kterých k vydání majetku došlo. Nicméně podle obecných soudů je tento zákonný předpis důvodem k odmítnutí navrácení majetku. Jsme tedy toho názoru, že Němci žijící na území tohoto státu, kterým byl majetek konfiskován na základě právního aktu, by měli být, rovněž na základě právního aktu, zrovnoprávněni s ostatními občany a neměli by být jako národnostní skupina ze zákonných nároků vylučováni.
Další velký problém německé národní menšiny vystoupil do popředí zejména v posledním období v souvislosti s projednáváním nároků na odškodnění nuceně nasazených v 3. Říši, při kterých náš stát intenzivně podporoval jejich nároky. Zde je však nutno říci, že zastáváme jednoznačné stanovisko, že každé bezpráví má být napraveno, a každá škoda nahrazena. A že je tudíž naprosto v pořádku, že ti, kteří trpěli, mají být odškodněni, a i to, že se o to zasazuje stát. Nicméně si myslíme, že stát by při tom neměl zapomínat na to, že on sám v této věci nemá čisté svědomí. Že i on se naprosto stejným způsobem provinil proti jedné početné skupině jeho obyvatel, a že i on, pokud požaduje odškodnění od jiného státu, by měl o odškodnění těch, jimž způsobil škodu, uvažovat. A to zde nehovořím o těch, kteří již nejsou občany tohoto státu. Jsem představitel německé národní menšiny, tedy občanů tohoto státu, a jen za ně jsem oprávněn hovořit.
Je ještě jedna oblast, která nás dosti trápí. Je to oblast národnostního školství. Úvodem k tomuto problému nutno říci, že tato oblast je, na rozdíl od těch předchozích, zákonně ošetřena. Je v tomto státě zákon o menšinovém školství, který umožňuje vznik menšinových škol, případně menšinových tříd. Jenomže Němci byli po válce, podle tehdejších záměrů vlády, vysídleni za svých původních sídel. A i když jim postupně, zejména po roce 1952, bylo opět umožněno se vrátit, pro mnohé již nebylo kam. Jejich majetek byl konfiskován, nebylo kde bydlet. Jejich příbuzní a známi byli rovněž vysídleni. Tím došlo k tomu, že německá národní menšina dnes žije rozptýlena po celém území státu a jen stěží může splnit podmínky stanovené zákonem pro vznik menšinové třídy, natož školy. Podle našich představ by proto pro vznik německé menšinové třídy mělo být postačující vyjádření rodičů, obdobně jako to je v sousedním Polsku.
S menšinovým školství úzce souvisí i šíření informací v mateřském jazyce. I když je velice problematický přístup k hromadným sdělovacím prostředkům s celostátní působností, jistou výjimkou je národnostní tisk vydávaný za finanční podpory státu, byli jsme velmi vděční za vysílání pro menšiny v Českém rozhlase. To sice bylo šířeno regionálními vysílači, ale po celém území státu. Nicméně, i toto vysílání je v poslední době omezováno, a dnes je vysílání pro německou menšinu vysíláno pouze vysílači Plzeň a Brno. Celá oblast severních Čech, Severní Moravy a Slezska, ve kterých sídlí dosti početná část německého obyvatelstva, tak již nemá možnost poslechu menšinového vysílání v německém jazyce. Do veřejnoprávní televize pak přístup nemáme vůbec.
Toto jsou ve stručnosti problémy, kterými žije německá národní menšina v tomto státě. Z těchto nastíněných problémů je zřejmé, že jsou odlišné od problémů, kterými žijí ostatní národní menšiny v našem státě. Odlišné už proto, že vznik a staletý vývoj německé menšiny je odlišný od vzniku a vývoje ostatních národních menšin. Nechci však toto své vystoupení zakončit pesimisticky. Jsem přesvědčen že doba přinese řešení i těchto problémů. Stejně jako se mění i postoj veřejnosti vůči německé menšině. Když ještě v roce 1991 bylo obvyklé, že příslušník německé menšiny nebyl obsazen do funkce, protože "přece nemůžeme udělat ředitele Němce", když ještě v roce 1993 byly výhružné telefonáty proti dvojjazyčnému nápisu na našem setkávacím středisku, tak takovéto projevy nesnášenlivosti jsou dnes skutečně jenom výjimkou. Věřím proto, že čas přinese i řešení ostatních problémů. I když na druhou stranu, toho času není nazbyt.
