Doba po roce 1989 se vyznačovala intenzivní snahou o politickou a občanskou mobilizaci Romů. Probudilo se emancipační hnutí Romů, kteří odmítli být nadále pouze pasivním objektem péče státu a formulují “požadavky, aby se i oni mohli ve společnosti uplatnit jako příslušníci plnohodnotné národnostní menšiny a jako platní občané státu, ve kterém žijí” (Holomek 1999b:302). Začíná se rozvíjet romský občanský sektor, vznikají romská občanská sdružení a romské politické strany.

Ve této práci se pokusím analyzovat různé formy participace Romů na rozhodovacích procesech po roce 1989. Jednak se zaměřím na občanské iniciativy Romů, jednak na iniciativy státu umožňující participaci Romů na rozhodování o záležitostech vlastní komunity (ustavení organizačních struktur umožňujících participaci Romů ve veřejném a politickém životě). Společným jmenovatelem těchto aktivit, který budu také ve své práci sledovat, je vytvoření politické reprezentace, které se ovšem ukázalo jako pro Romy velmi obtížný úkol vzhledem k absenci tradice vlastních institucí v minulosti, orientací na rodové svazky a častými konflikty mezi jednotlivými představiteli (Frištenská, Sulitka 1994). Romské elity se ale shodují na tom, že potřebují nalézt společný zájem i schopnou reprezentaci, která by tento zájem prosazovala. Absence takové jednotné reprezentace totiž bránila a stále brání účinné a spolupráci se státem na řešení romské problematiky na základě konstruktivního, vyrovnaného a jasného dialogu obou stran. Tyto úvahy se samozřejmě neobejdou bez řešení takových otázek, jako například kdo je vlastně Romem - ten, kdo se hlásí k romské národnostní menšině, nebo ten, koho tak definuje majorita na základě určitých etnických znaků? Koho tedy takzvané “romské organizace” a romští reprezentanti zastupují, čí zájmy prosazují? Ke komu je směrována vládní politika integrace? Na tyto otázky se alespoń částečně pokusím odpovědět.

Požadavek na vytvoření jednotné politické reprezentace Romů naráží na samotnými Romy potvrzovanou skutečnost, že mezi nimi není zatím mnoho schopných jedinců, kteří by mohli romskou komunitu zastupovat. Romským reprezentantem rozumím iniciátora formulování zájmů Romů, jejich tlumočníka majoritě, propagátora řešení a případně jejich dílčího realizátora. Pozice reprezentanta Romů v sobě též obnáší roli oboustranného zprostředkovatele mezi zájmy Romů a požadavky majority, která je stále velmi obtížná, neboť musí čelit tlakům jak ze strany majority, tak ze strany Romů, přičemž pocit sounáležitosti s Romy bývá velmi silný. Ústy K. Holomka: “ Přesvědčil jsem se, že řada romských intelektuálů se raději věnuje práci omezenějšího rozsahu nebo své profesi a tuto výsostně angažovanou roli odmítá” (Holomek 1999b:293).

Tradiční romská komunita postrádala sociální struktury založené na dobrovolném sdružování za jakýmkoli veřejně prospěšným účelem, včetně politické angažovanosti. Tradiční vůdce hrál pouze roli prostředníka mezi zájmy komunity a zájmy většinové společnosti a tím se ocital v těžké roli, neboť na jedné straně sloužil vlastní komunitě, na straně druhé musel vyjít vstříc požadavkům státu. Někteří romští vůdci považovali spolupráci se státem spíše za kolaboraci než za kooperaci a proto ji odmítali. Ačkoli tento převládající postoj vedl k posílení soudržnosti ve skupině, vedl také k etnické izolaci a pasivitě ve vztahu ke státní politice (Mirga 2001). V dnešní době jsou požadavky na reprezentanta Romů jiné, slovy jednoho z romských aktivistů “Romové mohou stále potřebovat vůdce, kteří mají takovou autoritu, jako měli tradiční, ale mnohem více potřebují mít vůdce, kteří by byli vzdělaní, uměli pracovat ve formálních organizacích a věděli, jak se pohybovat ve světě velké politiky… Vůdce musí umět operovat nástroji většinové společnosti, ale uvnitř zůstat Romem”(ibid.:16). Moderní vůdce, na rozdíl od tradičního, musí být hlavně politikem, který je odpovědný za definování zájmu Romů, jejich tlumočení majoritě a aktivní prosazování.

Problémem je, že dnešní romští “vůdci” jsou většinou respektování pouze místně, určitými komunitami, zatímco reprezentanti by měli být respektováni co nejširší romskou komunitou, jejímž jménem vystupují. Mezi Romy jsou reprezentanty jednak vůdci neziskových organizací, kteří získávají legitimitu tím, co dělají prakticky pro Romy, jak bojují za jejich zájmy a vytvářejí “romskou politiku”, jednak demokraticky zvolení reprezentanti politických organizací, které snaží se prosazovat zájem Romů teoreticky na vyšších úrovních.

Podle názoru Romů může být reprezentantem kdokoli na jakékoli pozici, neboť nezáleží na tom, kde pracuje, ale jak pracuje a co udělal pro romskou komunitu. Měla by to být osobnost s dostatečným rozhledem přijatelná jak pro Romy, tak pro majoritu, která vnímá problémy pohledem Romů, ale zároveň na ně nahlíží objektivně, nikoli populisticky, a jako takové je prezentuje před majoritou. Tento požadavek je velmi obtížně splnitelný a tendence romských představitelů sklouzávat k populismu jsou zřetelné v jejich přístupu k řešení některých problémů, kdy podléhají snaze zalíbit se romské komunitě bez ohledu na reálné možnosti řešení.

Další skutečností, která ještě omezuje výběr z osobností splňujících tato kriteria, je fakt, že řada Romů, kteří se dostali mezi elity, “se snaží o maximální odpoutání od svého původu a etnického prostředí. V dnešní situaci nadále platí, že úzké romské elity se snaží z romské komunity spíše uniknout a asimilovat se, než ji zpětně ovlivňovat a “vtahovat” do mobilitních procesů uvnitř české společnosti, a tím napomáhat její kolektivní integraci a vstupu do vyšších socioprofesních pozic” (Holomek 1999a:157).

Po roce 1989 začaly vznikat nové instituce na národní i místní úrovni, nebo pouze pozice v rámci institucí, rezervované pro Romy, případně pro osoby řešící romské záležitosti, s cílem zajistit participaci Romů v procesu “policy-making”. Osoby na těchto pozicích nelze většinou považovat za romskou reprezentaci jako takovou, neboť jsou často delegování shora státní správou a nikoli demokraticky voleni svou vlastní komunitou.

Vláda přistupuje k řešení romských záležitostí ze tří pohledů, národnostního, sociokulturního a lidských práv, čemuž odpovídá i struktura poradních orgánů. Z hlediska lidských práv se romskou problematikou zabývá Rada vlády ČR pro lidská práva. ČR uznává Romy jako národnostní menšinu, která má své zástupce v Radě pro národnostní menšiny, která vznikla v roce 1994. Z hlediska socio-kulturního jsou Romové chápáni jako komunita, což je širší pojetí než u národnostní menšiny a jsou zastoupeni v Radě vlády pro záležitosti romské komunity, která vznikla o tři roky později, tedy roku 1997. Ve zprávě Rady pro záležitosti romské komunity je odlišen Rom jako příslušník národnostní menšiny, za kterého chce být považován (subjektivní identifikace) a Rom jako příslušník etnicky a sociálně vymezené komunity, v níž je členství určováno názorem majority (objektivní identifikace)(Koncepce romské integrace 2001: 2).

Rada vlády ČR pro národnostní menšiny (původně Rada pro národnosti, zřízena Usnesením vlády č. 63/1994), v jejímž čele stojí člen vlády, je poradním a iniciativním orgánem bez výkonných pravomocí pro otázky týkající se národnostních menšin a jejich příslušníků. Členy Rady jsou zástupci jedenácti národnostních menšin, kteří jsou jmenováni sdruženími příslušníků menšin a kteří musí tvořit nejméně polovinu členů Rady, dále zástupci orgánů veřejné moci. V současnosti jsou v Radě pro národnosti vlády ČR tři příslušníci romské menšiny z  osmnácti zástupců národnostních menšin. Rada se soustřeďuje zejména na řešení aktuálních problémů národnostních menšin a také na koncepční otázky národnostní politiky (Frištenská, Sulitka 1994: 22).

Do její působnosti patří konkrétně připravovat opatření vlády, která se týkají práv příslušníků národnostních menšin a vyjadřovat se k návrhům zákonů, nařízení vlády a opatřením v téže věci. Rada má též připravovat pro vládu souborné zprávy o národnostní situaci na území České republiky, vyhotovuje doporučení k zajištění potřeb příslušníků národnostních menšin. Úloha Rady spočívá i v koordinaci praktického zabezpečování národnostní politiky vlády a v rozdělování finančních prostředků ze státního rozpočtu na podporu aktivit příslušníků národnostních menšin (důvodová zpráva: zákon č. 273/2000).

Rada vlády ČR pro záležitosti romské komunity (do 19.12.01 Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, zřízena Usnesením vlády č. 581 ze dne 17. září 1997) je stálým poradním, iniciativním a koordinačním orgánem vlády pro otázky spojené s postavením Romů ve společnosti v České Republice. Na základě usnesení o změně statutu Komise nahradil zmocněnce vlády pro lidská práva na místě předsedy Rady místopředseda vlády (Usnesení č. 1371 z 19.12. 2001). Od této změny, kdy se předsedou Rady stává přímý člen vlády, jsou očekávány větší možnosti v prosazování určitých opatření. Další změnou je skutečnost, že Rada je na rozdíl od původní komise poradním orgánem stálým. Kompetencemi rady, které zůstávají i po změně přijatého statusu stejné, je především předkládat vládě návrhy týkající se romské komunity, vyhodnocovat plnění vládou přijatých úkolů, navrhovat rozdělení finančních prostředků na programy na podporu integrace romské komunity a podávat průběžné zprávy o situaci Romů v ČR, tedy práce koncepčního charakteru (Usnesení vlády č. 1371/2001).

V čele Rady je její předseda jmenovaný vládou (místopředseda vlády), dále jsou členy Rady její dva místopředsedové, z  nichž prvním je zmocněnec vlády pro lidská práva a druhým jeden ze 14 zástupců romské komunity, kteří jsou jmenováni předsedou rady stejně jako její ostatní členové. Dále jsou členy Rady jednak na úrovni náměstků ministrů představitelé ministerstev financí, pro místní rozvoj, kultury, obrany, průmyslu a obchodu, spravedlnosti, školství, mládeže a tělovýchovy, vnitra, zahraničních věcí, zdravotnictví, zemědělství a dva zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí, jednak čtrnáct představitelů romské komunity, vždy jeden zástupce z každého kraje.

Rada má vlastní jednací řád, kterým jsou obecně upraveny její zásady činnosti a způsob práce a jednání. Měla by zasedat podle potřeby, ale minimálně jednou za tři měsíce. Její jednání je neveřejné a je usnášeníschopná pouze pokud se zúčastní nadpoloviční většina jejích členů. K přijetí závěrů je třeba souhlas nadpoloviční většiny přítomných členů, při rovnosti hlasů rozhodne hlas předsedajícího. Členství je výkonem veřejné funkce a není placeno.

Práce Rady pro záležitosti romské komunity je Romy hodnocena různě. Je jí vytýkána především pasivita a ovlivnitelnost vládní proromskou politikou a neprosazování skutečných zájmů Romů, ale naopak vládních představ o jejich zájmech. Podle předsedy Romské občanské iniciativy Š. Ličartovského v Radě také dochází ke střetu zájmů, neboť její kompetencí je rozdělovat finance proromským a romským občanským sdružením a někteří její členové takovým sdružením předsedají, nebo jsou minimálně jejich členy. Další kritizovanou skutečností je absence jakýchkoli výkonných pravomocí Rady, v důsledku čehož by toto těleso podle extrémního názoru ROI nemuselo vůbec existovat (rozhovor se Š. Ličartovským, 2002-02-02)

Podle názoru jednoho Karla Holomka má “zastoupení Romů na komunální úrovni v tomto okamžiku strategický význam vzhledem k řešení problémů v místech bydliště a vzhledem k přetrvávající tendenci k přesunutí celého problému na komunální úroveň” (Holomek 1999a:163). Bohužel skutečný počet reprezentantů romské menšiny na komunální úrovni v zastupitelstvech obcí není a ani nikdy nebyl příliš vysoký. Jedním z řešení, jak umožnit přístup příslušníků menšin do místních zastupitelstev, by bylo vyhrazení určitého počtu míst romským zastupitelům na základě percentuelního zastoupení menšiny v dané lokalitě.

Další možností komunální participace národnostních menšin v orgánech samosprávy jsou výbory národnostních menšin, které může zastupitelstvo obce zřídit jako své iniciativní a kontrolní orgány, které svá stanoviska a návrhy předkládají zastupitelstvu. Díky novelizaci jednotlivých ustanovení zákona o obcích, krajích a hlavním městě Praze menšinovým zákonem jsou tyto výbory reálnějším způsobem participace, neboť uvedená novela snižuje procentuelní hranici počtu příslušníků národnostní menšiny žijících v daném územním celku (s ohledem na výsledky sčítání lidu), která je potřebná k tomu, aby se při orgánech samosprávy povinně zřizoval výbor pro národnostní menšiny (z 15 % na 10 % občanů hlásících se v příslušné lokalitě k jiné národnosti než české), jenž by bez této změny mohl jen velmi obtížně vzniknout. Zástupci národnostních menšin musí tvořit nejméně polovinu všech jeho členů.

Poslední možností je institut romských poradců a asistentů, který byl zaveden roku 1997 Usnesením č. 686 ze dne 29.10 1997. Dosud romští poradci a asistenti fungovali při okresních úřadech, ale v rámci reformy veřejné správy budou převedeni na krajské úřady, případně na potřebné obce. Jejich úloha je ze strany Romů hodnocena dvojznačně, neboť někteří mají tendenci je chápat jako “kolaboranty”, prodlouženou ruku státu v řešení kriminálních a sociálních otázek, kteří dělají přesně to, co jim úřad poručí, což není samozřejmě ve prospěch Romů (Mirga 2001: 29), jiní jejich koncepční i poradenskou práci v  hodnotí velice kladně.

Romové se angažují v neziskových organizacích na podporu příslušníků romské komunity v problematických oblastech, jako je například bydlení, zvýšení zaměstnanosti, aktivity na podporu vzdělávání romských dětí (i dospělých) a jejich aktivního trávení volného času a zaměřují se na rozvoj kultury Romů jako příslušníků národnostní menšiny, právní poradenství apod. Nejvíce aktivit občanských sdružení je orientováno na volnočasové aktivity dětí, které jsou chápány jako způsob prevence kriminality vznikající z nudy a nezájmu, a na kulturní aktivity Romů jako národnostní menšiny. Z vůdců těchto organizací se často rekrutují přirození a podporovaní reprezentanti Romů, neboť jak bylo zmíněno výše, aktivismus občanského sektoru často přispívá ke zlepšení situace Romů více, než reprezentace zájmů Romů ve státních strukturách. Aktivní participace na řešení konkrétních, drobných vlastních problémů i problémů komunit je mnohými z nich zdůrazňována jako klíčová ke zlepšení celkové situace a zvýšení sebevědomí Romů.

Historie Romské občanské iniciativy

Mezi jinými romskými organizacemi vznikla po roce 1989 i politická strana Romská občanská iniciativa, jejíž zástupci se v prvních polistopadových svobodných volbách dostali do parlamentu ČSFR na kandidátkách Občanského fóra. V tehdejší ČNR zasedlo 6 reprezentantů Romů, v SNR 1 a ve Federálním shromáždění 4 zástupci, celkem tedy 11 romských poslanců. Názory samotných Romů na aktivitu poslanců v tomto období se různí. Někteří považují jejich práci za neefektivní, jiní ji obhajují. Mezi zastánce patří například Karel Holomek, který byl v té době sám poslancem a který o tomto období říká, že “…se podařilo něco, co se pro další léta stalo základem řešení složité problematiky soužití Romů ve společnosti … právě díky romským poslancům byly koncipovány zásady řešení této problematiky, která byla posléze projednávána na společných zasedáních zástupců Romů se zástupci vlád, národních i federálních a bylo dosaženo společné dohody v zásadních věcech. …Romští poslanci, kteří představovali politickou sílu po tuto krátkou dobu, pokládali za zcela samozřejmé přizvávat k jednání ostatní romské reprezentanty, kteří tak mohli uplatnit i své názory, které ovšem měly svůj základ v poměrně široké romské obci” (Holomek 1999b:302-303). Odlišný názor zastává jiný člen tehdejšího parlamentu, podle kterého byli tito poslanci nezkušení, museli se svou práci naučit a neměli žádné partnery pro spolupráci (Mirga 2001:22).

Před dalšími volbami v roce 1992 se koalice OF rozpadla a jednotlivé strany začaly prosazovat vlastní zájmy, přičemž málokteré z nich přijaly Romy na kandidátní listiny. Po volbách byl zvolen pouze jediný romský poslanec za KSČM. ROI se rozhodla kandidovat samostatně a získala pouhých 0,1 % hlasů. Poté došlo k útlumu jejích aktivit ROI a ztratila “obrovský kredit, který měla na počátku, a stala se v podstatě bezvýznamnou organizací z pohledu majority a velmi rozporuplně vnímanou organizací ze strany Romů” (Holomek 1999b:303).

V roce 2002 ROI hodlá kandidovat v komunálních volbách, neboť dobrá spolupráce na úrovni obcí je podle ní klíčová v řešení konkrétních místních problémů Romů a zakládá tak řešení celkové situace romské komunity. Na nadcházející volby se pečlivě připravuje, má vytvořenu vlastní pracovní skupinu a předpokládá alespoň částečný volební úspěch. Zda a jakým způsobem budou kandidovat i v parlamentních volbách, není dosud rozhodnuto (rozhovor se Š. Ličartovským, 2002-02-02).

Možnosti participace Romů v parlamentu

Historie ROI a její neúspěch jako samostatné strany ilustruje omezené možnosti menšinových stran s omezenou voličskou základnou. Jednak je zde práh pěti procent pro vstup do parlamentu a jednak otázka, zda při možnosti volit pouze jednu politickou stranu dají příslušníci menšiny přednost aspektu národnostnímu, na kterém je tato strana založená, nebo vlastním občanským zájmům, kterým mohou lépe vyhovovat nabídky jiných stran (Vranovský 1998:158). Možností, která se ukázala jako funkční, je zapojení řešení konkrétních problémů romských komunit do volebních programů velkých stran a přijetí jejich kandidátů na volební listiny. Bohužel v obvyklém předvolebním populismu stran se málokterá z nich uchýlí propagovat řešení problémů Romů, neboť tato problematika je mezi občany na základě průzkumů veřejného mínění značně nepopulární a postoj většinové veřejnosti vůči Romům je chladný, ne-li dokonce negativní (Gabal 1999a: 78). Případné hlasy Romů také vzhledem k jejich nízkému počtu a časté politické netečnosti nepředstavují velkou motivaci. Jednou z dalších možností je vstup do koalice s jinou stranou, další možností je legislativní zakotvení rezervace určitého počtu míst pro národnostní menšiny v parlamentu podle jejich procentuelního zastoupení v populaci. Bohužel vzhledem ke skutečnosti, že se v posledním sčítání přihlásilo k romské národnosti 11.tisíc občanů, tedy pouze 0,1%, přičemž na 1 poslance připadá přibližně 0,5%, se i tato možnost jeví jako komplikovaná.

V předešlých kapitolách jsem se pokoušela popsat různé možnosti participace Romů na řešení vlastních záležitostí, ať už ve vládních institucích nebo nevládních organizacích. V závěrečné kapitole se pokusím nastínit co je vlastně zájmem samotných Romů, jak by si oni představovali ideální vládní romskou politiku.

V tom, abychom obecně vymezili zájem Romů, nám brání samotná skutečnost, že nevíme, kdo je to vlastně Rom, zda příslušník národnostní menšiny, ke které se dobrovolně hlásí, nebo příslušník etnicky a sociálně vymezené komunity, za jejíhož člena ho považuje majorita. Mezi těmi, koho považujeme za Romy, je též patrný trojí přístup k vlastní identitě. Jedni mají zájem úplně se asimilovat a k romství se nehlásí, druzí naopak aktivně hájí romskou svébytnost a cestu k plnohodnotnému občanství vidí jedině v integraci, třetí, pravděpodobně nejpočetnější skupinu, tvoří Romové naprosto lhostejní ke svému původu a vůbec k jakékoli angažovanosti na řešení problémů romských komunit.

Romská reprezentace tedy může zastupovat především ty, kteří projevují vůli a ochotu se problémy Romů alespoň minimálně zabývat, což jsou pravděpodobně ti, kdo se ke svému etniku aktivně hlásí, tedy přibližně jedna dvacetina odhadovaných příslušníků romské komunity. Bohužel ani reprezentanti těchto Romů se neshodnou na tom, co je jejich zájem, a je otázkou, nakolik berou v potaz problémy těch, kteří se sami neangažují, což bývají většinou ti, jejichž sociální situace je nejkritičtější. Příčinami nejednotnosti reprezentantů a jejich požadavků může být také příslušnost k odlišným subetnickým skupinám, komunitám, rodinám, projevující se značnou pluralitou zájmů, jednak také sledování především vlastního zájmu nebo prospěchu vlastní organizace.

Podle Romů existují dva způsoby, jak definovat jejich zájem. Jednak je to způsob “gádžů”, který vychází z vnímání Romů jako marginalizované skupiny, které musí být pomoženo. Neromové definují zájem Romů tak, jak ho sami vidí, chtějí řešit romské problémy po svém, tedy skrze politiky, programy, projekty, na čemž je založena vládní politika integrace. Tento způsob vychází z percepce samotné romské komunity jako problémové, nikoli ze skutečnosti, že Romové mají problémy. Tímto způsobem to podle Romů nefunguje, neboť se jich nikdo nezeptá, zda to opravdu přispívá ke zlepšení jejich situace a jaký na to mají názor (Mirga 2001:25-26). Otázkou zůstává, zda je tato pečovatelská politika, zaručující jim alespoň minimálně únosnou životní úroveň, nakonec neudržuje tam, kde jsou a nepodporuje jejich pasivitu řešit si vlastní problémy.

Naopak způsob Romů spočívá podle nich v pozvednutí úrovně romské participace ve veřejném životě a politice na základě principů nediskriminace a rovnosti, což je způsob, jak změnit existující status Romů, díky kterému jsou v nevýhodné pozici. Romské politiky by měly být hlavně o koexistenci s neromskými. Tento názor je plně v souladu s názorem Romské občanské iniciativy (dále ROI), jediné existující romské politické strany, podle které základním principem řešení problémů romských komunit rovnocenný dialog se státními reprezentanty, kteří mají skutečný zájem na zlepšení stávající situace. V tomto ohledu je ROI velmi kritická k Radě vlády pro záležitosti romské komunity (dříve Meziresortní komise), která je podle nich složená z Romů, kteří jsou velmi ovlivnitelní a nic neprosazují, pouze přitakávají vládní koncepci romské politiky. Zástupci ROI nejsou v této Radě zastoupeni, za čímž vidí předseda ROI Štefan Ličartovský neochotu Rady vyslyšet kritické hlasy na adresu této politiky. Rada není ochotna vyjednávat s ROI o konkrétních návrzích na zlepšení bytové situace a snížení romské nezaměstnanosti, které jí ROI předložila, ačkoli se navenek tváří, že ano. Podle Ličartovského není takto fungující tělěso reprezentující zájmy Romů optimální a proto je nutné dosadit do Rady několik zástupců ROI jako jediné politické strany reprezentující zájmy Romů, kteří by měli snahu se aktivně zapojit do prosazování určitých opatření.

První kroky k realizaci tohoto záměru už proběhly. Zakládající schůze, na které Romové zvolili přípravný výbor, který měl do konce roku připravit podklady k ustavení parlamentu, se konala v listopadu 2001. Při vytváření koncepce své zastupitelské instituce se Romové inspirovali zkušenostmi ze zemí, kde romské parlamenty již fungují, mezi které patří například Maďarsko a Slovensko. Podoba, pravomoci a působnost tohoto orgánu v ČR by měly vycházet ze zdejších podmínek. Parlament by měl naplňovat vlastní program, jehož cílem by bylo vytvoření teoretických konceptů na řešení sociálních problémů Romů a prosazení jednotlivých souvisejících opatření. Do parlamentu by měli zasednout zástupci politické strany Romská občanská iniciativa i zástupci dalších romských sdružení a iniciativ, vždy za jednotlivé regiony, přičemž optimální varianta je jeden zástupce, jeden kraj.

Iniciátoři, mezi kterými je i koordinátor Mezinárodní romské unie (IRU) pro ČR Rudolf Zajda, vyzvali ke spolupráci všechny romské iniciativy a organizace v zemi. “Pokud se podaří řešit problémy vlastními silami, nikdo nás nebude nazývat problémem. Romové nejsou problémem ČR, jsou to jen občané, kteří zde problémy mají, a to z různých důvodů jako je například barva pleti a soužití s majoritou… Toto všechno by mělo každou romskou organizaci vést k sjednocení v podobě romského parlamentu, kde se budou naše požadavky a potřeby řešit jednotně. Zároveň svou parlamentní činností zamezíme gádžům mnohdy uměle vytvářené vzájemné nevraživosti a korumpování romských představitelů a romských spolků” (Výzva romským organizacím k založení romského parlamentu).

Výzva k založení byla rozeslána předem 120ti organizacím a sdružením, přičemž na reagovalo 41 oslovených. Na první přípravné schůzce se pak nakonec sešlo jen 18 delegátů z jednotlivých romských organizací, což se dá interpretovat jako nevelká ochota romských organizací prosazovat tento způsob řešení, nebo jako nepříliš velká víra v jeho pozitivní dopad. Tato interpretace byla potvrzena též Š. Ličartovským, podle kterého byla nízká účast delegátů způsobena jejich neochotou a nedůvěrou v tento způsob řešení. Na nevelké odezvě se mohla podepsat i podoba výzvy, neboť i při nejlepší vůli nelze říci, že by představovala propracovaný a koncepční návrh, jež by naplňoval proklamované ambice vytvořit alternativní organizační strukturu, jež předkládá alternativní řešení, sledující autentické zájmy Romů. Pokud měla znamenat pouze podnět k dalším diskusím na téma politické reprezentace Romů, ani tento cíl příliš nenaplnila. Spíše poukázala na obecně nízkou schopnost koordinace, mobilizace a dosahování konsensu mezi romskými organizacemi.

Frištenská, H. – Sulitka, A.: Průvodce právy příslušníků národnostních menšin v ČR. Demokratická aliancia Slovákov v ČR, Praha 1994.

Gabal, I.: Etnické klima české společnosti. In: Gabal, I. a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě. G plus G, Praha 1999a.

Gabal, I.: Etnické problémy v dnešním evropském vývoji z perspektivy České Republiky. In: Gabal, I. a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě. G plus G, Praha 1999b.

Holomek, K.: Romská menšina v ČR. In: Gabal, I. a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě. G plus G, Praha 1999a.

Holomek, K.: Vývoj romských reprezentací po roce 1989. In.: Romové v České republice. Socioklub, Praha 1999b.

Mirga, A.: Leadership, Representation and the Status of the Roma. Project on Ethnic Relations. Princeton 2001

Sulitka, A.: Vývoj a súčasný stav praktických riešenií a kompetencí vrcholných orgánov štátu po roku 1989. In: Romové v České republice. Socioklub, Praha 1999

The Participation of Minorities in Decision-Making Processes. Council of Europe DH-MIN, Strasbourg1999.URL:http://www.humanrights.coe.int/Minorities/Eng/InterGovernmental/Publications/DHMIN(2000)1.ang.doc

The Roma in the Twenty-First Century: A Policy Paper. Project on Ethnical relations. Princeton 1997. URL: < http://www.per-usa.org/21st_c.htm >

Vranovský, P.: K participácii národnostných menšín, hlavne slovenskej, na verejnom živote v ČR. In: Národnostní menšiny a majoritní společnost v České Republice a v zemích Střední Evropy v 90. letech XX. století: Sborník z konference. Slezský ústav SZM, Opava 1998.

URL: <htpp//www.per-usa.org>

URL: <htpp//www.romove.cz>